The first problem

31. prosince 2015 v 18:12 | Tessa Error |  Rubbish.
Ahojte ľudkovia ♥

Dnes, je veľmi závažný deň. Idem sem písať o mojej pokazenej psychike. O viac pokazenej časti, než som písala v predchádzajúcich článkoch. Dosť dlho mi trvalo, kým som si to vôbec priznala. Asi... pol roka? Áno. A potom som to aj tak nikomu nechcela povedať a radšej som klamala. Až to skončilo tak, že o tom v podstate nikto okrem mňa nevie.
No teda - možno moja mama, ale ani jej som to nepriznala. Je to len jej presvedčenie, a aj tak mám pocit, že... to nevie poriadne pochopiť. Aj keď, nemôžem sa sťažovať, keďže som jej o tom nepovedala.

Ide o anorexiu. Prosím, zastavte ten príval predsudkov a všetkých bullshitov (keď to je náhodou tak dobré slovo :D) a vypočujte ma. Potom si o anorexii a iných poruchách príjmu potravy utvorte názor. Ďakujem.

Nechce sa mi veľmi písať, ako sa to začalo. Tak to zhrniem. V 7. triede ma šikanovali (ani to som si nepripúšťala až kým sa to neskončilo). Sranda je, že nikdy mi nikto nepovedal, že som tučná. Ani som nebola vyslovene tučná. V našej triede boli ľudia, ktorí boli viac "pri sebe" než ja. Kamarátka práve vtedy začala riešiť chudnutie, ale brala som to ako srandu.
Potom ale prišlo leto, ja som ho strávila zavretá u babky, čítajúc knihy. A pribrala som. Viac. No ale keď som prišla do školy... Neviem, správala som sa rezervovanejšie, dospelejšie, nad vecou. A nikomu sa nechce vysmievať sa ľuďom, ktorí sú nad vecou.
Ale na druhý polrok... sa niečo zmenilo. Akoby za dňa na deň. Už som tak nechcela tráviť letá. Už som nechcela mať taký zlý vzťah s rodinou. Chcela som chodiť von a užívať si život. Vtedy sa začalo 100%.

Začala som si aj vyhľadávať veci o chudnutí. A narazila som na kalórie. A to bola najväčšia chyba v mojom živote.
Chcem aby ste vedeli, že nikdy ale NIKDY som nebola za pro-ana blogy. Vlastne som ich nenávidela - ako každý "normálny" (čo je v dnešnej dobe normálne) človek. Ani som nerobila to, že som za jeden deň nezjedla absolútne nič. Len som sa snažila zjesť "dobré" množstvo kalórií. Lenže to by som nebola ja (chodiaca do matematickej triedy na gymnáziu) keby som ich nepočítala zle.
Najprv som ani nevedela, koľko kalórií spaľujem a vtedy to bolo asi najhoršie, aj keď to trvalo pravdepodobne iba pár dní. Pamätám si, ako som 15 minút drela na nejakom šlapacom stroji, ktorý sme mali doma, len aby som zistila, že som spálila 100 kcal. Aj tá najmenšia sladkosť má minimálne 200. Išlo ma poraziť. Znamenalo to život s minimom jedla, na ktorý som sa vydala.

Potom prvý polrok 9. ročníka bol tiež veľmi... náročný. Neviete si to predstaviť. Jediné, čo máte v hlave sú kalórie. Keď vidíte pred sebou jedlo, váš mozog ich sám počíta. Keď idete obchodom, nakoniec si nič nekúpite, lebo všetko má kalórie. Nejete jedlo ale čísla. Najprv som bola... šťastná. Keď som ešte mala normálnu hmotnosť. Potom to so mnou šlo dole vodou. Ale to, že som nejedla... mi prinášalo istotu. Keď som na tanieri v škole nechala polovicu jedla (snažiac sa nemyslieť na Africké deti) tak som cítila ... zadosťučinenie. Že aspoň v niečom som dobrá. Že som dostatočne silná. Že o niečom v mojom živote môžem rozhodovať sama. A tým, že som schudla, nabrala som sebavedomie (ktorého nikdy nebudem mať dosť) a bola som asi najviac šťastná a sebavedomá ako kedy vo svojom živote.
Potom si to všimla mama - že som veľa schudla (10kg za 3 mesiace cez leto a potom 3kg cez školu) a že veľa nejem. Tak sa to začalo riešiť, dostala som sa na psychiatriu - ale ja som verila, že anorexiu nemám. Bola to pre mňa mentálne choroba, ktorú som považovala za... neviem. Nemala som ju rada. Nechápala som tým dievčatám. Myslela som si, že si to robia naschvál. Že chcú aby im boli vidieť všetky tie kosti. Zatiaľ čo ja... Keď už som bola tak chudá, že mi bolo vidieť rebrá... Stála som pred zrkadlom a nenávidela som sa. Nie pre tuk. Žiadny tam nebol. A o to šlo. Žiadne prsia, žiadny zadok. A mama, ktorá plakala preto, že málo jem. A to, ako hovorila "stráca sa mi pred očami." Nenávidela som tú vetu. Stále ju nenávidím.

Na Vianoce minulý rok, sa vo mne niečo zmenilo. Zlomilo. A odvtedy... síce som jedla viac, ale asi až príliš. A to viedlo k ďalším problémom. Ale o tom neskôr. Obdivujem vás, ak ste to prečítali až potiaľto. *klaniam sa*. Len som o tom konečne chcela niekomu povedať. Dúfam, že ma nebudete odcudzovať. A pozerať sa na mňa ako na šialenca. Ako na inú Tessu, než som bola doteraz. To sú dôvody, prečo som to nikomu nepovedala (a ešte to, že som sa hanbila). Pripadalo mi nefér, že o mne toľko neviete. A toto je len začiatok. Bohužiaľ.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | Web | 31. prosince 2015 v 19:14 | Reagovat

Je úžasné, že si se nám takhle dokázala otevřít. měla jsem kamarádku, který trpěla anorexii takže vím, jak to asi probíhá a když jsem četla tvůj článek (který je mimochodem úžasně napsaný, ale to sem teď nepatří) úplně jsem si na ni vzpomněla. Vím (nebo aspoň doufám) že je to za tebou a máš moji velkou úctu, protože vím, že vyhrabat se z toho není vůbec lehké a určitě tě neodsuzuji. To by byla strašná hloupost! Ty si za to nemohla, že tvoje hlava najednou začala všude počítat kalorie.
Prosím měj se ráda taková jaká jsi a nevěř těm "hlasům v hlavě" kteří tvrdí opak. Jsi strašně statečná a je úžasné, že si se z toho dostala (aspoň v to doufám)
A pokud ještě všechno není v pořádku...řeknu ti jenom jedno: "Bojuj. My za tebou stojíme."

2 Smokie Smokie | Web | 31. prosince 2015 v 22:23 | Reagovat

Tak za tohle tě obdivuju. Jsi dobrá, že jsi to napsala na blog, máš můj respekt, protože já bych s tím takhle asi nikdy nešla do světa. Možná proto to nikdo o mně ani neví... Ale určitě na tom nejsem ani jsem nebyla tak špatně jako ty.
Chci ti jen říct, že ti rozumím. Drž se.

3 Max Max | Web | 1. ledna 2016 v 13:17 | Reagovat

Jsi odvážná, že jsi se dokázala před námi otevřít. Za to tě ctím. Rozhodně tě za nic neodsuzuji, ty za to svým způsobem ani nemůžeš, byla to podmíněná myšlenka ve tvém mozku. Rozhodně proti tomuto bojuj, píšeš že už je to lepší a doufám, že se to už bude jen lepší. Budeme ti držet palce a jak říká Anna: "Bojuj. My za tebou stojíme." :)

4 Lany Lany | Web | 2. ledna 2016 v 13:04 | Reagovat

Vieš, na tvojom blogu som asi po prvý krát, ale všetky tvoje články ma hneď zaujali. Pozerala som, aký je ten článok dlhý, ale tak som sa do neho začítala, že som sa ani nenazdala, a už som bola na konci. Tým chcem povedať,že sa to čítalo úplne samo.
Obdivujem ťa za to, že si sa nám otvorila, ja by som na to asi odvahu nenašla. Urobila si dobre, pretože toto je miesto, kde ti ľudia svojimi komentármi môžu pomôcť, poradiť, či povzbudiť ťa. Neodsudzujem ťa, pretože si uvedomuješ, že je to zlé a začala si proti tomu aj bojovať. Niektoré dievčatá, ktoré trpia anorexiou si aj ako kostry pripadajú stále tučné a aj tak nejedia, čo je ten horší prípad. Ale keď sa snažíš schudnúť, aj tak je oveľa múdrejšie začať zdravo žiť, pravidelne cvičiť a jedlo ani náhodou neobmedzovať, pretože treba jesť pravidelne v menších dávkach.
Drž sa, všetci sme na tvojej strane a podporujeme ťa. :-)

5 Lauralex Lauralex | Web | 2. ledna 2016 v 19:26 | Reagovat

Řekla bych ti, že jsi to neměla dělat, že je to hloupé, nemá to cenu a je to špatné, ale nemám k tomu právo. Protože něčím podobným jsem si prošla. A nejhorší je, že to ve mně pořád je, člověk už se toho nikdy nezbaví.

Doufám, že to bude jen a jen lepší a držím ti palce. :-)

6 Emily Emily | Web | 3. ledna 2016 v 23:36 | Reagovat

Odsudzovať ťa tu nebude nikto, to sa neboj. :-) Napísať niečo takéto na blog, a ešte takto otvorene, aj keď s určitými obavami, ti môže len pomôcť. Preto je dobré mať blog. A vypísať sa tu zo všetkého. Ja som začala blogovať preto, že ma spolužiaci na strednej šikanovali a hľadala som nejaký únik, a vďaka tým článkom, čo som o tom písala, som si našla aj plno kamarátok, ktoré stoja pri mne do dnes. :-)
A čo sa týka tvojho problému s anorexiu... máš môj obdiv, že si si to dokázala sama uvedomiť, lebo plno dievčat, čo majú tento problém, si ho nepripúšťajú. Ono toto všetko existuje len v hlave, naše komplexy zo seba a tak, a ver tomu, že každý má nejaký psychický problém, len záleží od toho, ako sa k nemu človek postaví. Hlavne, ak chceš chudnúť, tak už nikdy nie tak, že budeš počítať kalórie. Všetko s mierou. :D Ale to ty vieš. ;-) Držím ti palce.

7 Angel Angel | E-mail | Web | 4. ledna 2016 v 0:04 | Reagovat

Odsuzovat tě bude jen hlupák, který o anorexii nic neví. Takovými se nemá smysl se zabývat. Tady i v reálném životě.

Myslím si, že je dobře, že ses rozhodla se z této tvé části života vypsat a pokud ti to pomáhá, tak určitě pokračuj. Vypadá to, že jsi měla docela štěstí a k uvědomění jsi došla dříve, než bylo pozdě.

Docházíš teď někam? Vím, že ta prvotní péče v tomto směru není úplně ideální, ale dnes už naštěstí existují i místa, kde pak člověku pomohou efektivněji. Každopádně ti přeji, abys do toho znovu nespadla =)

8 stay-high stay-high | Web | 4. ledna 2016 v 19:51 | Reagovat

Dojimave. Obdivujem ta, ze si to tu takto krasne a uprimne rozpisala :) Ak ti to pomaha, tak v tom pokracuj. Drzim ti palce, aby si vydrzala.

btw neviem najst nejake miesto kde to napisat, nespriatelis?

9 Ellí Ellí | Web | 5. ledna 2016 v 15:04 | Reagovat

Teda! Je fajn, že jsi se z toho dokázala (alespoň takhle prostřednictvím blogu) vypsat a mluvit o věcech otevřeně. To je často ta vůbec nejtěžší věc.
Anorexii měla moje starší sestra, a i když jsem byla tehdy ještě docela malá, pamatuji si docela dobře, jaké je to svinstvo a jak moc to dokáže ovlivnit život člověka. Asi nejlepší způsob, jak se toho zbavit, je podle mého názoru řešit to s odborníky a přiměřená podpora rodiny je v tomto ohledu také důležitá.
Držím ti opravdu palce, aby jsi se ze všeho co nejrychleji dostala a vše bylo opět v pohodě! ;-)

10 Shady Ambrose Shady Ambrose | 5. ledna 2016 v 21:08 | Reagovat

Musím říct, že mám opravdu slzy v očích!
Protože mě ani za nic nenapadlo, že by jsi mohla anorexií trpět.
Nijak tě neodcuzuji, ani se na tebe nebudu dívat jinak.
Chápu tě, chtěla jsi být postě krásná se skvělou postavou, ale zvrtlo se to.
Doufám, že budeš brzy v pořádku. Držím palce!:)

11 Saki Saki | Web | 2. března 2016 v 13:57 | Reagovat

Přes blog už jsem poznala jednu holčinu, která měla problém jako ty. Nejdřív nejedla, aby dost zhubla, protože se ji nelíbila její váha. Pak skončila v ústavu, kde se ji samozřejmě snažili pomoct, ale ona to nechtěla. Po nějaké době se z toho začala celkem dostávat. Pak ale začala jíst víc, než by měla a opět hrozně hodně nabrala na váze. S tím se opět vrátili psychické problémy. Ale tentokrát to naštěstí začala řešit pohybem a nějakou tou úpravou jídelníčku, aby jedla, ale zdravě.
Já anorexii nesnáším, nenávidím ji, nemám ráda ty holky, které si to způsobují a nechtějí si nechat pomoct. Ale obdivuji lidi, jako jsi ty, kteří opravdu nakonec dojdou k názoru, že je to špatně. Pak se dokáží podělit se svým příběhem a nechají si pomoct. Doufám, že teď už to bude jen a jen lepší a že budeš mít velkou podporu nejen v rodině, přátelích a blízkém okolí, ale hlavně že budeš věřit v sebe sama! :) Moc ti držím palce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama